Pes není jen parťák na závody: Viky si vyzkoušela výcvik horské služby

Viktorie Kvačková: „Když je šťastný pes, jsem šťastná i já“

Canicross, bikejöring, skijöring… Pro někoho složitá slova, pro sedmnáctiletou Viktorii Kvačkovou každodenní realita. Nová ambasadorka Fitminu spojuje sportovní nasazení, lásku ke psům a obrovskou dávku odhodlání. Přestože je jí teprve sedmnáct, má za sebou mistrovství světa, medailová umístění i roky práce se psy. Jak se dostala ke canicrossu, co ji na tomto sportu nejvíc baví a proč je podle ní nejdůležitější vztah se psem? Rozhovor vznikl také v návaznosti na kynologický kurz s horskou službou pro veřejnost, kde si Viky s Corrie vyzkoušely výcvik horské služby – a šlo jim to parádně. Ani jedna se nebála a společně se pustily do každé aktivity. Horská služba je navíc také ambasadorem Fitminu.

Viktorie, pamatuješ si svůj úplně první závod?

Pamatuju si ho úplně přesně. Bylo to den po mých narozeninách, myslím dvanáctých. A hlavně si pamatuju, že tehdy moje fenka poprvé táhla celé dva kilometry bez jediného zaváhání. Doběhly jsme páté mezi ženami a pro mě to byl obrovský zážitek.

Co tě na canicrossu a dalších musherských sportech nejvíc chytlo?

Asi ta spolupráce se psem. U kola miluju rychlost a v běhu zase sílu psa, hlavně třeba do kopce. Je to úplně jiný pocit než běžet sama. Člověk a pes musí fungovat jako tým.

Ty ses ale původně věnovala i jiným sportům, že?

Ano, dlouho jsem běhala a jezdila na běžkách. Ke psům jsem si ale postupně vytvořila hodně silný vztah a canicross pro mě byl vlastně přirozené spojení všeho, co jsem měla ráda.

Jak vlastně vypadala tvoje cesta ke psům?

Když mi bylo kolem jedenácti let, začala jsem chodit na kynologický kroužek. Tam nám nabídli možnost vyzkoušet canicross s borderkami a mě to okamžitě chytlo. Postupně jsem se dostala do týmu Canicross Rampušáci, kde trénujeme dodnes.

Na kynologickém kurzu sis vyzkoušela i něco úplně jiného – výcvik horské služby pro veřejnost. Jaké to bylo?

Bylo to skvělé. S Corrie jsme si mohly vyzkoušet aktivity, které dělá horská služba, a šlo nám to parádně. Ani jedna jsme se nebála a šly jsme do všeho, co nám připravili. Byla to pro mě zase trochu jiná zkušenost se psem a moc mě bavilo vidět, jak spolu dokážeme fungovat i v nových situacích. Navíc je hezké, že horská služba je také ambasadorem Fitminu.

Kolik psů máš doma?

Doma máme dvě border kolie – mámu s dcerou. Kromě toho ale pomáhám i s dalšími psy, takže se pravidelně starám asi o sedmnáct psů. Jsou mezi nimi sportovní psi i senioři.

Jak poznáš, že psa běh opravdu baví?

To poznáte hned. Těší se ještě před zapřažením, chce běžet dopředu a nemusíte ho nutit. Když pes běhá s chutí a sám chce pracovat, je to nejlepší pocit.

Máš nějaký předstartovní rituál?

Asi nic speciálního. Rozběhám se, rozcvičím a se psem si před startem dáme pusinku. A pak už můžeme vyrazit.

Co je na canicrossu fyzicky nejtěžší?

Lidé si často myslí, že vás pes jen táhne do cíle, ale tak jednoduché to není. Musíte být se psem sladění. A někdy je paradoxně těžší běžet se silným psem než s lehčím, protože vás hodně tahá a člověk musí všechno ustát.

A psychicky?

Asi nejvíc stresové situace během tréninku nebo závodu, když proti vám běží agresivní pes. Jinak je to ale hlavně radost.

Jak vypadá tvůj běžný tréninkový týden?

Většinou kombinujeme běh, kolo nebo koloběžku. Trénujeme několikrát týdně podle toho, jestli je závodní sezóna. Ve středu máme společné canicrossové tréninky s týmem a o víkendech bývají závody nebo delší běhy.

Jaké úspěchy si zatím nejvíc vážíš?

Hodně pro mě znamenalo Mistrovství České republiky border kolií kde jsme jako úplní nováčci vyhráli. Velký zážitek bylo také Mistrovství světa v Pardubicích, kde jsem získala 2 stříbrné medaile, a závody na běžkách na Slovensku, kde jsem dojela druhá mezi ženami.

Co bys poradila někomu, kdo chce s canicrossem začít?

Určitě bych doporučila společné tréninky. Člověk se tam naučí spoustu věcí a nemusí na všechno přicházet sám. Důležité je také psa správně motivovat a nechat ho běžet dopředu, ne ho tahat za sebou.

Musí mít člověk speciální plemeno?

Nemusí. Běhat se dá skoro s každým psem, jen je potřeba myslet na jeho zdraví a fyzické možnosti.

Co tě nejvíc baví na komunitě kolem canicrossu?

To, že si lidé navzájem pomáhají. Většina z nás má stejné zájmy a často si poradíme, i když se vidíme úplně poprvé.

Zažila jsi někdy při závodech nějaký velký fail?

Pádů bylo hodně. Asi nejvtipnější bylo, když jsme na Gladiátorech skončili komplet v bahně. Ale naštěstí nikdy nic tak vážného, že bychom závod nedokončili.

Kdo je větší tvrdohlavec – ty, nebo pes?

Myslím, že jsme na tom dost podobně.

A poslední otázka – kdybys mohla běhat kdekoliv na světě, kde by to bylo?

V Norsku. To mě strašně láká. I když tam bych asi víc běhala na běžkách než canicross.

Viktorie je důkazem, že opravdové partnerství mezi člověkem a psem dokáže posouvat hranice. Jsme rádi, že ji můžeme přivítat mezi ambasadory Fitminu a těšíme se, co všechno spolu ještě zažijeme.